Malá pevnost a Národní hřbitov v Terezíně

Malá pevnost vznikla koncem 18. století poblíž soutoku Labe a Ohře jako součást komplexu opevnění, který pojmenovali Terezín na počest císařovny Marie Terezie.

Téměř od počátku své existence byla používána jako věznice, kterou kromě vojáků prošla řada lidí spojených s národně osvobozeneckými boji ve střední a jihovýchodní Evropě (vůdce protitureckého povstání v Řecku A. Ypsilanti, uherští a pražští povstalci z roku 1848). V období I. světové války zde věznili pachatele atentátu na Františka Ferdinanda d’Este a účastníky rumburské vzpoury.

Po okupaci českých zemí v březnu 1939, kdy se v důsledku nacistického teroru postupně zaplnily existující věznice, byla v roce 1940 v Malé pevnosti zřízena věznice pražského gestapa. První vězni sem přišli 14. 6. 1940. Do konce války Malou pevností prošlo na 32 000 zatčených, z toho 5000 žen. Byli to zejména Češi, ale posléze i příslušníci jiných národů, například občané tehdejšího Sovětského svazu, Poláci, Němci a Jihoslované. V roce 1945 přišli sovětští, britští a francouzští váleční zajatci a také skupina francouzských rukojmí atd. Zvlášť těžký byl osud vězněných Židů. Převážnou většinu vězňů tvořili lidé zatčení za různé projevy odporu vůči nacistickému režimu.

Vězněni zde byli především představitelé celého spektra odbojového hnutí (například Obrana národa, Petiční výbor „Věrni zůstaneme“, ilegální KSČ, sokolové, hasiči, železničáři a řada lokálně působících skupin). Pro většinu z nich se stala Malá pevnost pouze přestupní stanicí, odkud odcházeli před nacistické soudy, do věznic, káznic a koncentračních táborů, kde jich na 5500 zahynulo. Přímo v Terezíně zemřelo v důsledku špatných životních podmínek, nemocí a týrání ze strany dozorců na 2600 vězňů.

Na sklonku války se v přeplněné věznici rozšířila epidemie skvrnitého tyfu, proti které nacistické velení nepodniklo žádná opatření. Od 2. 5. 1945 zde působili lékaři a zdravotníci z Prahy a Roudnice nad Labem, příslušníci České pomocné akce. Záchranná akce na pomoc nemocným vězňům se naplno rozběhla teprve po útěku dozorců 5. 5. 1945 a zapojilo se do ní rovněž české obyvatelstvo z řad místních. V podvečer 8. 5. projela Terezínem první sovětská bojová vozidla. Zdravotní služba Rudé armády poté rozhodným způsobem přispěla k likvidaci epidemie. Repatriace bývalých vězňů probíhala až do léta roku 1945.

V letech 1945–1948 Malá pevnost sloužila jako internační středisko pro odsun Němců z Československa.

V předpolí Malé pevnosti byl v září 1945 založen Národní hřbitov, na nějž byly postupně přeneseny a pochovány ostatky asi 10 000 obětí z policejní věznice gestapa v Malé pevnosti, židovského ghetta ve městě Terezín a koncentračního tábora Litoměřice.

Z iniciativy bývalých vězňů a pozůstalých rozhodla československá vláda v roce 1947 zřídit Památník Terezín, jehož posláním je připomínat zhoubné následky potlačování svobody, demokracie a lidských práv.